Představuju vám čtyři lidi, se kterými jsem žila dnem i nocí. Chodila jsem s nimi naprosto všude, se psem, do školky, ale i na záchod. A také oni můžou za to, že jsem neměla čas věnovat se domácím pracím, takže na mě denně zíraly hladové oči rodinných příslušníků, kteří se dožadovali svých práv. A to všechno kvůli postavám z mojí nové knihy, která se jmenuje Provařená a vyjde v květnu 2017. Zatím si můžete udělat obrázek, co jsou zač a jak a jestli se jejich osudy spojí. A také, zda budete mít chuť číst víc..:))

Sylvie

Jsem čerstvě rozvedená. Zní to hrozně, ale já si libuju. Udělala jsem tlustou čáru za svým životem a začínám nový. Mám co dohánět. Myslím si, že toho nechci zas tak moc. Jenom obyčejný život. Mám na čase, je mi osmatřicet. Pamatuju si, jak jsme si s Luckou jako třicetileté říkaly, že až nám bude čtyřicet, prostřelíme si hlavu. Před námi se bude už rýsovat silueta krchova, takže co jiného.  Teď mám ale rozdílné plány. Chci se stát konečně mámou. Bez potencionálního otce na obzoru to je celkem velké sousto, ale věřím, že se mi to splní. Že mě v tom ten nahoře nenechá už víc koupat. Na dně jsem byla a teď se odrážím. Teď budu lítat. Konečně se dočkám. Člověk musí myslet hlavně pozitivně. Tak to píšou v chytrých knihách, kterých mám hromadu. Tak to říkala i psycholožka. Byla jsem u ní jednou, na další sezení jsem neměla peníze a vlastně ani chuť. Radši jsem se vybrečela u Lucky, mojí nejlepší kamarádky.
Mít manžela není nutně vstupenka do rodičovského světa, to jsem zjistila během posledních dvaceti let. Takže s tím, že momentálně žádného nemám, si hlavu nelámu. Teď bude líp, opakuju si jako mantru denně před zrcadlem. Vlastně teď už je líp.

Svého muže jsem milovala. Když byl romantik a nosil mi domů každý den kytky. Když sám vymaloval náš byt na modro, protože věděl, jak tu barvu zbožňuju. Když se kvůli mně naučil péct borůvkový koláč. Když se mnou jezdil na kole. Když domů přinesl zatoulané kotě. Když mě držel za ruku na pohřbu mé babičky a utíral mi slzy. Když mě držel za ruku a brečel se mnou, protože jsem porodila naše dítě mrtvé. Zase bulím. Ani už nevím, jestli kvůli miminku nebo lásce, co nevydržela. Co praskla jako špinavá plodová voda a zažrala se do našich srdcí.

Svého manžela jsem nenáviděla. Když nám vypnuli elektřinu a žili jsme jen při svíčkách. Nebylo to ani trochu romantické. Byla mi zima. Když mi vybílil konto. Když nám do obýváku přistály šutry od lichvářů. Když nám exekutoři vzali střechu nad hlavou. Když jsem zjistila, že celý náš život naházel do automatů. Prý výherních.. Pro lásku to byla prohra.

Svého muže jsem milovala. Když jsem věřila, že to zvládnem. Společně. On se vyléčí a já nějak zařídím ostatní. Neklaplo to. Nějak ani kdyby neexistuje, jsou to jen hloupá slova. Jenom výmluvy.
Po sedmi letech života s gamblerem jsem se rozvedla. Bylo to rychlé. Neměli jsme nic. O všechno jsme přišli. O peníze, o lásku, o naději, o ideály i o děťátko.

Takže začínám znovu. Od nuly. Vlastně od mínusu. Daleko před startovní čárou. S hromadou půjček, ze kterých jsem lepila naše dluhy. V manželství je přeci všechno společné. V tašce mi leží sto tisíc. Právě je jdu odevzdat na ČEZ. Aby mi už dali pokoj. Abych se mohla nadechnout a přiblížit se k startovní čáře. Půjčila jsem si je od lichváře. Co jsem měla dělat jiného? Budu mu měsíčně splácet desítku celý rok. Má na to směnku. Přeplatím ho dvacet tisíc, ale prý to je výhodné. Pro něj jistě.. Musím vydělávat aspoň čtyřicet tisíc měsíčně, spíš o něco víc. Půjde to. Už roky mám dvě práce. Teď ale moje výplaty nespolkne chamtivý chřtán zlověstně blikajícího automatu. Nebo výhružně zírajícího exekutora. Nespolknou je ani prosebné pomněnkové oči mého muže. To zvládnu. A pak za rok, až budu z nejhoršího venku, se začnu připravovat na možnost mít miminko. Nejsem naivní. Věřím v dobro. Co jiného mi zbývá? A člověk musí mít nějaký plán a rozvahu. Ne nadarmo jsem účetní.

 

Kamila

Jsem feťačka. Zní to hrozně a přesně takové to je. Mám na to ovšem papír. Je mou omluvou i výmluvou. Úmrtní list mé mámy. Bylo mi sedmnáct. Nikoho jiného jsem neměla. Jenom ji a ona mě. A pak ještě rakovinu. Nenáviděla jsem, co s mámou udělala. Nenáviděla jsem, jak máma vypadala. Jak jí pak už nebylo rozumět. Jak ji bolelo každé slovo a pohled na mě. Styděla jsem se za ni. Protože tohle nebyla moje máma. Vypadala jak Zombie. Styděla jsem se za sebe, za svoje pocity. A tak jsem jenom kalila. Abych nemusela být doma. S ní. S rakovinou. Abych svému otupělému mozku namluvila, že to bude dobrý. Ale nebude. Nikdy nemůže být dobrý, když vám umře máma. Vždycky to bolí, i když vám je deset nebo padesát. Protože to je máma. Člověk, který vás nejspíš miloval nejvíc na světě. Možná i víc, než kdy kdo bude. Mámy by měly být nesmrtelné. Když vám je sedmnáct, rve vám ta bolest všechny orgány z těla ven. Nejvíc srdce a mozek. Musela jsem je otupit. Tráva na to nestačila. Všichni se smáli, ale já ne. Jenom jsem poulila rudé oči. Aspoň nebylo poznat, že jsem furt ubulená. Aspoň to vypadalo, že jsem zhulená. Frajerka.

Mám kluka. Nikdy se mi nelíbilo, jak lidi vyprávěli o jejich romantickém setkání. Přišlo mi to trapný. Teda aspoň ve filmech nebo v knížkách. Mně to nikdy nikdo nevyprávěl. Ani máma ne. Tátu jsme prostě neměli. Tečka. Já trapná nebyla. Já se se svým klukem seznámila na záchodcích v klubu, kde jsme si to hned rozdali. Datum si pamatuju přesně. Mám ho vytetovaný v mozku. Úmrtí  mé mámy.. Načasovala si to parádně. 14 dní před mými osmnáctinami. A tak jsem vkročila do dospělosti. Od té doby jsem s Morisem. Skoro čtyři roky. Nenávidím ho.

Byt, který jsem zdědila mi sebrali. Udělala jsem z něho doupě smažek a to se sousedům nelíbilo. Nejdřív mě litovali, ale moc dlouho jim to nevydrželo. Jejich soucit přehlušil pach moči a zvratků po chodbách od mých spolubydlících. Teď máme hnízdečko u jednoho kámoše. Nenávidím to tam. Stejně jako jsem nenáviděla můj byt. Víc než moč tam páchla smrt. Byla zalezlá ve všech koutech. Do svého dětského pokoje jsem už nikdy nevstoupila. Dětství bylo pryč. Stejně jako máma.

Nenávidím svého kluka. Je to smažka. Smrdí,  a krade. Jako já. A udělal mi dítě. Můžu se stát mámou. Copak to svému dítěti můžu udělat? Aby mělo takovouhle mámu? Ještě je to jenom malý hrášek v mém břiše, ale už má zaděláno na pořádný průser. To si přeci nezaslouží.

Patrik

Jsem rocková hvězda. Zní to parádně. A jo, je to v pohodě. Mám kupu prachů, holek a chlastu. Akorát, že holky, který se s někým vyspí hned první večer, jen co někoho potkaj v baru, jsou krávy. Takže bych si mohl otevřít farmu. Sedmnáctky ještě o světě nic nevědí, tam se ta jejich naivita dá pochopit. Ale že to dělaj i dospělý ženský, to mi hlava nebere. Mámy od rodin, třeba. Všechny chtěj šoustat s hvězdou a pak se s tím chlubí svým kámoškám. Taky čekaj, že se jim ozvu a budem spolu snad chodit nebo co. Nebo aspoň pravidelně spát. Jenže na to já všem seru. Zvysoka. Je to furt stejný. Dychtivé pohledy, vpíjení se do sebe, zpocená těla, někdy orgasmus, někdy ani to ne. Nuda. Rutina. Je to podobný jako jít na záchod nebo se nasnídat. Rozčiluje mě to. Chtěl bych něco jinýho. Chtěl bych víc. Myslel jsem, že by to mohlo klapnout aspoň s xxx (až v knize..:)). Ne, že bych se zabouchnul a žil s ní na věky věků. To nehrozí. Ale aspoň nějaká jiskra. Prostě něco. A zas nic. Už s ní spát asi nebudu.  I když plusový body oproti ostatním má. Především umí fakt dobře kouřit. A nemusím před ní dělat kance. Dá se s ní bavit. Vždycky se mi líbila. Byla taková tajemná a nedostupná. Představoval jsem si, jaký by to s ní bylo v posteli. Teď už to vím. Celkem dobrý. To je všechno.  Snad se z toho nepodělám, sakra. Sednu si na zem a zírám do blba.

Můj pražský byt je naprosto prázdný. Nemám tu vůbec nic. Kromě postele, samozřejmě. Jinak vzduchoprázdno. Žádný nábytek, obraz, talíř, jenom holé zdi. Mohl bych si to tu zařídit, ale nevím, proč bych to dělal. Natáhnu se na zem a zavřu oči. Motá se mi palice, zas jsem to včera přehnal. Měl bych přestat pít. Ale co z toho?
Lehnu si zase na zem a zavřu oči. Vyloženě fyzicky cítím, jak mnou prostupuje nicota. Jako v pohádce Nekonečný příběh. Jenže mě nikdo nevysvobodí.

Alice

Jsem zelená vdova. Zní to divně. A přesně takové to je. Manžel mě zavřel do zlaté klece na venkově, udělal mi dítě, a zásobil mě nabitou kreditkou. Akorát, že tady není ani jeden bankomat. Ale nepotřebuju nic. Všechno mám. Taky nemusím vařit, poněvadž není pro koho. Martin jí na obchodních večeřích, a nebo mu jeho sekretářka pro něco skočí. Nemusím uklízet, protože najal pomocnici. Nestála jsem o to. Jenže potřebuje mít byt jako ze škatulky. A na to zřejmě nejsem dostatečně fundovaná. Jediné, co se po mně chce je, abych se dobře starala o Vojtíška. To dá přece rozum, jsem jeho máma. A taky jeho mlíkárna.

Nachodila jsem přesně třicet kilometrů. Hlásí mi to aplikace, kterou jsem si stáhla do mobilu. Vyrazila jsem brzy ráno. Teď je šest večer. V naší vesnici znám už všechny domy zpaměti. Ve vedlejší taky. Vím, kde mají novou fasádu, kde se pořád hádají, a že v lese postavili další krmelec. To jsou moje každodenní zážitky, které líčím Martinovi do mobilu. Je netrpělivý, protože ho zdržuju od práce. Komu to mám ale říkat, když tu nikoho neznám? Jak se má seznámit osamělá matka na mateřské, která se sem přistěhovala teprve nedávno z města s nějakou kamarádkou? Jsou tyhle holky z vesnice třeba na Facebooku? V nějaký komunitě? Vždyť tu nemaj ani mateřský centrum. Zastavím a protáhnu se. V zádech mi trochu lupne, měla bych začít zase cvičit.

Na ruce se mi blýskne prstýnek, který mi dal včera Martin. Prohlížím si ho. Je velký a posázený brilianty. Fakt. Řekl mi to. Neměla jsem narozeniny, ani jsme neslavili žádné výročí. Daroval mi ho jen tak. Jenže já jsem chtěla psa.
„Každý na vesnici má psa,“ škemrala jsem jako malé děcko.
„Mám na ně alergii, to víš moc dobře,“ protočil oči v sloup po každé, když jsem se ho snažila přemluvit, abychom si pořídili štěňátko. Malinké, chlupaté, s mokrým čumáčkem.
„Copak ti nestačí Vojtíšek?“ vyjel na mě. Samozřejmě, že mi Vojtíšek stačí. Co to má ale společného se psem? Se psem, kterého chci už od dětství.
„Až budu velká, tak si ho koupím,“ řekla jsem tátovi, který o mém přání nechtěl slyšet. To jsem netušila, že jako velká o ničem rozhodovat taky nebudu.
„Je to nehygienický zvíře,“ procedil Martin mezi zuby, když jsem pořád otravovala. No jo, na to jsem zapomněla. Že se u nás doma musí všechno naprosto blyštit. Jako ten prstýnek. Z kovu.
„Pes děsně smrdí,“ ohrnul nos tehdy táta.
„Ne tak jako ty,“ vpálila jsem mu do tváře. Jeho pivní odér jsem totálně nesnášela. Zvedal se mi z toho žaludek. Jen co jsem slyšela cvaknutí víčka od pivní lahve, naskočila mi husí kůže. Po téhle větě jsem skončila na pohotovosti. S prasklým bubínkem. Takový Martin není. Jenom má prostě alergii. Na zvířata, roztoče, prach a bůhvíco ještě. Ale má mě rád. Jinak by mi nekupoval takový parádní prstýnek. Jsem rozmazlená nána.

Jací se vám tihle lidé zdají? Co myslíte…Dostane Alice psa? Bude mít Sylvie dítě? Vymaní se Kamila z drog?

Postavy z knížky Provařená Simony Votyové (vyjde v květnu 2017).

Knihu lze zakoupit zde.

 

Simona Votyová

Zobrazit všechny články

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *