Vlakem jezdím často a vždycky si čtu. Ale předčítat cestujícím, to je hodně zvláštní. Naštěstí si o mně nemysleli, že jsem blázen, protože věděli, že se jedná o literární festival Čtení ve vlaku.

Na trase Praha – Český Brod jsem dostala mikrofon a dala se tedy do čtení. Trému jsem neměla, protože jezdím s autorským čtením po středních školách (s Provařenou) a po školkách (s Deníkem psa Piráta), takže mám celkem „načteno“. Co mi pořád dělá trochu potíže, je interpretace sprostých slov, která se v mé knize (Provařená) občas vyskytují a „vypípat“ je nelze, takže jsme se ve vlaku i zasmáli. Hlavně tomu, jak jsem se celá rudá snažila vysvětlit, že to přečíst holt musím.

Zajímavé bylo, že jsem se dostala i ke kapitole, která se odehrává na nádraží Klánovice, přes které jsme právě v tu chvíli jeli. Vyměřené jsem to opravdu neměla, poněvadž jsem četla od začátku. Akorát šlo o pasáž, kdy hrdinka chce skočit pod vlak, což jednu slečnu dojalo k slzám..

Na zpáteční cestě z Českého Brodu do Prahy pak četl spisovatel Petr Pazdera Payne.

Celá akce trvala čtyři dny, kdy různí spisovatelé četli na různých trasách a vyvrcholila autogramiádou a besedami v knihkupectví Neoluxor na Hlavním nádraží. Byla jsem přizvána také něco popovídat a to na téma Psaní jako jedna z profesí, protože není žádným tajemstvím, že uživit se jenom psaním zvládne Michal Viewegh, ale většina psavců musí ještě navíc pracovat. A já jsem přišla pořadatelům jako vhodný kandidát, poněvadž každého pořád překvapuje, kolik profesí dělám. Nebyla jsem v tom ale jediná, spisovatelé Martin Reiner a Patrik Nacher jsou také takoví Ferdové mravenci – práce všeho druhu, takže jsme měli všichni tři o čem mluvit.

Moje postřehy:
Besedy byly hodně zajímavé, ale nejvíc mě zaujala debata téměř devadesátiletého cestovatele Miloslava Stingla, který napsal přes čtyřicet knih. Ty vyšly v téměř 240 vydáních a v nákladu 17 milionů! Také jsem se ráda poučila od spisovatelů Arnošta Goldflama, který řekl, že se nemá čekat na inspiraci a múzu, ale prostě psát a psát, což si budu připomínat, až budu sedět nad prázdným displejem obrazovky počítače a zírat víte kam.. Dobrá rada zazněla také z úst Tomáše Zmeškala – člověk se nemá nechat odradit kritikou ostatních. A velmi mile, tak nějak lidsky na mě zapůsobil spisovatel Michal Viewegh.

Jsem ráda, že jsem se zajímavé akce, kterou pořádala škola Michael, vysoká škola kreativní komunikace a Railreklam měla možnost účastnit. A těší mě, že nejsem sama v tom, když si myslím, že se čte pořád a ne jak někteří tvrdí, že knihy jsou už out. Knihy tu jsou tisíc let a pořád jsou in, ať si říká kdo chce, co chce.

PS: Čtení ve vlaku je pěkná akce pro všechny knihomoly a vlakomilce.

Reportáž z akce uvidíte zde.

Simona Votyová