Jako malá jsem chtěla být astronautka a vyletět do vesmíru. Pak mě lákala řada dalších profesí, hlavně takových, aby se něco dělo a nemusela bych někde dřepět.

Šla jsem na gympl, protože to tak chtěla babička. Z gymplu mě pak stejně vyhodili. Přešla jsem na obchodku, z té mě vyhodili taky. (Po pravdě jsem za to fakt nemohla, ale to je zas jiný příběh o učitelovi úchylákovi.) Vzali mě na jiné obchodce, kde se nade mnou smilovala ředitelka. Díky ní jsem mohla dostudovat, přestože mi po vyloučení ze dvou škol všichni garantovali, že se ze mě stane maximálně jeřábnice.

Pak zas všichni předpokládali, že budu studovat dál, ale místo toho jsem odjela do světa dělat modelku (to by byl další příběh o úchylácích). Od modelingu to byl krok k profesi tanečnice na diskotékách. Protože se mi tenhle svět zas tak moc nezamlouval, přišlo mi lepší vdát se a mít dítě, i když jsem byla docela mladá. Myslím si, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí. A to přes to, že jsem se později rozvedla.

Psát jsem začala jako máma na mateřské. Hlavně pohádky pro dceru. Knížku Dalmatin Barvička, která byla inspirovaná nepořádkem v dětském pokojíčku, jsem si vydala sama. Potom jsme na motivy tohoto příběhu vymysleli dětský muzikál, který později koupila Mirjam Landa a hrálo divadlo Kalich několik roků (jmenovalo se to Bílý dalmatin).

Svůj první román jsem napsala v době mého temna a dala ho přečíst strejdovi, který je spisovatel. (Takže nějaké ty psací geny v rodokmenu máme). Řekl mi, že je to špatný a doporučil mi literaturu, podle které se mám učit. Dost mě tím odradil a nějakou dobu jsem nenapsala ani čárku, kromě scénářů k reportážím. (Tehdy jsem pracovala jako reportérka v TV Prima)

K psaní jsem se dostala zase až po letech, kdy jsem odešla z televizního zpravodajství do neziskovky. Jedním z mých úkolů bylo sepsání příběhů lidí s autismem, což pak vyšlo knižně (Nedávejte do hrobu motýla živého). Mezi tím vším jsem se potýkala s životem. Zdál se mi dost těžký, nerozuměla jsem mu, měla jsem za to, že mi hází pod nohy příliš klacků (závislosti blízkých, dluhy, několik úmrtí v rodině, rozvod, stěhování s dítětem na samotu atd.) Ano, původně jsem si představovala svůj život úplně jinak. A určitě nejsem sama. Někdo to chodí vyběhat, někdo se přejídá, někdo pije, někdo si musí vymlátit hlavu adrenalinem. Někdo dokáže racionálně myslet. Já zkoušela spoustu možností a pak jsem začala zase psát. Pokud jsem žila ve světě svých hrdinů, bylo mi dobře..

Když doba temna pominula a přišlo zase světlo, stala jsem se opět mámou. Rozepsaný román jsem zatím nechala v šuplíku a vrhla se znovu na tvorbu pro děti. Napsala jsem Deník psa Piráta, nabídla autorská čtení školkám a objela s tím celou republiku. V té době jsme také rozjeli projekt Čiperkové, který se stal populární, ale vážně to naším cílem vůbec nebylo. Chtěli jsme jen vytvořit nějakou zábavu pro naše děti. A najednou to baví i plno jiných dětí. K projektu jsem sepsala taky knížku Čiperkové. Už je vyprodaná..

Když byly Matějovi dva roky, musela jsem nastoupit do redakce, poněvadž se na nás valilo nějak moc složenek. Psala jsem články, které mě psát nebavilo a připadala si jako v pasti. Vydržela jsem to přesně 23 měsíců a pak se rozhodla, že je na čase plnit si sny zrovna teď. Ideální doba není asi nikdy. Vrhla jsem se do nejistých vod, ale hlavně do náruče života. Vstávala jsem v pět ráno a psala knihu. Nabídla jsem se v České televizi do pořadu Gejzír externě a řekli ano, takže i na složenky zbylo a nemusela jsem někde dřepět..:))

Když už jsem měla román sepsaný (strejdovi se tentokrát líbil), poslala jsem ho do tří nakladatelství. Z jednoho mi neodpověděli vůbec, z druhého, že nemají zájem a z třetího, že zájem mají velký. Jenže jejich podmínky se nedaly akceptovat, tak jsem si řekla, že si knihu vydám sama. Ostatně jsem to tak udělala už dvakrát. Stálo mě to nejen dost peněz a úsilí, ale musela jsem se rozhodnout, jestli provařím i svůj osobní příběh. Udělala jsem to, protože se za něj nestydím. Je mojí součástí a nebýt jeho, nikdy bych román nenapsala. A zřejmě by si nikdo ani mojí knihy nevšiml.

V květnu 2017 jsem knihu pokřtila v psychiatrické léčebně. V červenci se můj příběh objevil v médiích. Díky tomu se o knize začalo vědět a byl o ni zájem. Měla jsem ji jen v e-shopu, protože distribuci do knihkupectví jsem nedokázala sama zajistit. Se Sabinkou, mojí dcerou jsme denně odpovídaly na objednávky, následně balily a rozesílaly knížky. Musela jsem to řešit i na dovolené, protože zaměstnance nemám :))

V té době se mi také ozvali pořadatelé festivalu Čtení ve vlaku, zda bych byla ochotná se akce účastnit. Takže jsem se v září ocitla mezi spisovateli jako např. Michal Viewegh nebo Josef Formánek a nejen, že jsem četla cestujícím, ale v Neoluxoru jsem byla i jedna z přednášejících spisovatelů.

Koncem října mi pak zavolali z vydavatelství Bourdon (vydávají např. knihy Patrika Hartla), že by se rádi se mnou sešli. Když mi na schůzce vykládali, jak se jim kniha líbí, a že by ji rádi vydali oni a ještě před Vánoci, byla jsem jak ve snu. Jejich podmínky byly zajímavé a nasazení veliké. Během jednoho měsíce od schůzky, jsem měla další křest stejné knihy (resp. tedy 2. vydání – dotisku) a nyní je vidět v mnohých knihkupectvích. Splnilo se mi něco, v co jsem ani nedoufala. A píšu to také proto, že cesta je někdy dlouhá, náročná, trnitá, ale když se Vesmír pohne, je to zázrak. A za ten jsem vděčná. Proto bych vám chtěla říct, abyste si své sny plnili, ať jsou jakékoliv. Žijeme len raz!

Ale to pořád není všechno. Když vám v hlavě trochu haraší, tak přestože se vám něco povede, stejně harašit nepřestane, ale naopak začne ještě víc.. Ti kdo to znají, vědí, o čem mluvím.. Ale harašení je někdy i sranda a hlavně dost často inspirace.

PS: U psaní knih se musí dřepět..:)) Kupodivu mi to vůbec nevadí. Svým vesmírem jsem otočila a nemusím být astronautka.

Krásné svátky a harašení zdar!

Takhle nějak to všechno proběhlo tento rok: 

Simona Votyová

Zobrazit všechny články

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *