Dotisk románu Provařená nyní vydává nakladatelství Bourdon.
Anotace: Jak být dobrou mámou, když si neumíte poradit sama se sebou? Když vás táhnou do hlubin zoufalství drogy, dluhy, posedlost štíhlostí a taky osamění? Osmatřicetileté Sylvii, dvaadvacetileté Kamile a šestadvacetileté Alici život naložil na cestu pořádný batoh starostí. Otcové jejich dětí nejsou také zrovna ideální. Jeden feťák, další rocker, třetí workoholik. I oni nejspíš hledají své odpovědi. Jak být dobrým tátou, když jste dítě vlastně nechtěl? Nebo když se bojíte, že budete jako váš otec? To by rád vědělosmatřicetiletý Patrik, rocková hvězda, která má podle ostatních naprosto všechno. Stačí to ale na vyrovnání se s prázdnotou a starými křivdami, které ho sžírají?
I když hrdinové příběhu mají své bolesti a smutky, najdou v sobě vnitřní sílu odrazit se ode dna a plnit si své sny. Ponořte se do příběhu o přátelství, naději a také o tom, že život není vždycky tak marný. Zvlášť když do něj vstoupí děti…
Trailer k románu Provařená zde.
Recenze k románu zatím tyto: Databáze knih, Moje počteníčko, YouTube Moje počteníčko.
Román Provařená, lze zakoupit ještě i zde
Ukázka jedné kapitoly:
Sylvie
Jednou jsem někde četla, že sebevrazi, co skáčou pod vlak, stojí na kolejích, a když se k nim blíží lokomotiva, roztáhnou ruce. Já to takhle neudělám. Skočím jednoduše z perónu. Jsem zvědavá, jestli se mi stačí před očima promítnout celý můj život. Sedím na lavičce na nádraží Klánovice. Pár mrtvých tu už taky pamatujou. Na chvíli zavřu oči a snažím si svůj život zrekapitulovat sama. V těch několika sekundách na to nebude určitě čas, i když to je nejspíš úplně jiná dimenze.
„Dětství bylo fajn,“ odříkávala bych psychologovi, u kterého bych měla teď nejspíš sedět. Jenže zadara by mě neposlouchal.
„Nejezdi do tý Prahy,“ slzela máma, když jsem se v osmnácti zamilovala do Radka a táhla se s batůžkem za ním. Vesnická naivní holka z Moravy.
„Semele tě to tam,“ strašil táta, který snad nikdy nevytáhnul paty z baráku. Pořád byl zalezlý ve svém truhlářství, kde vyráběl židle, police, stoly a kredence. Jako malá jsem to místo milovala. Vonělo to tam lesem a líbilo se mi, jak se tátovi vždycky napnuly svaly, když řezal na pile. Jenže Radkovy svaly byly velká konkurence. Zabloudil k nám s partou kámošů, když jeli na čundr. Právě jsem věšela prádlo na zahradě, a najednou se nám přes plot drze vyhoupnul nějaký kluk a zazubil se:
„Krásná pradlenko, máte tu někde nějakou pěknou hospůdku?“ usmíval se a prohrábnul si rozcuchané vlasy, které mu padaly do očí. Cítila jsem, jak se mi hrne do hlavy krev. A jestli se polemizuje o tom, zda láska na první pohled existuje, nebo ne, tak já jsem jasným důkazem, že jo.
„Půjdu kus s váma a ukážu vám ji,“ slyšela jsem samu sebe a divila se, co mě to popadlo. Nikdy jsem nebyla ten typ, který by do něčeho skočil po hlavě. Vždycky jsem razila heslo: Dvakrát měř a jednou řež. Než jsem začla s někým chodit, sepsala jsem si pokaždé všechna pro a proti. S Radkem to bylo jinak. Po několika láhvích vínka jsem se s ním vyspala na posedu u lesa.
„Jsi jenom jeho další zářez na pažbě. Víš, kolik musí mít v Praze holek?“ kroutila hlavou Irena, které jsem se svěřila. Nemohla jsem to tutlat v sobě. Nikdy jsem neuměla mlčet a mít nebo držet tajemství. Jsem prostě drbna. Pravá vesnická drbna.
„To mi nevadí. Konečně jsem měla orgasmus,“ chlubila jsem se a Irena jen vyvalila oči. Chtěla přesný popis toho, jaké to je, ale zmohla jsem se jen na jedno:
„Veliký!“ Holce stačí málo, aby se zabouchla. A ano – orgasmus je velká věc. Dost velká na to, aby vám zamotala hlavu. A právě přesně kvůli tomu, mi představa Radkových holek v Praze rvala srdce. Jenže on přijel. Hned další týden. Bez kámošů a se spacákem. Tři týdny nato jsme odjeli společně do naší metropole. Přeci jsem ho nemohla nechat napospas těm pražským fiflenám. Takový úlovek. Takové terno.
„Nebyla to Praha, co mě semlela, maminko a tatínku.“ Mohla bych si říct o peníze jim, ale to nikdy neudělám. Když jsem byla těhotná, tak nám za všechno, co ušetřili, koupili garsonku. S Radkem nám ale nestačila, a tak jsme ji vyměnili za větší byt.
„Miminko bude potřebovat vlastní pokojíček,“ vyprávěla jsem rodičům, kteří nedokázali pochopit, proč si bereme hypotéku. Ale vydělávali jsme oba celkem slušně. Navíc jsem si spočítala, že když půjde všechno tak, jak má, splatíme ji bez problémů za patnáct let. Takže kolem pětačtyřiceti budem už bez dluhů. Dost jsem se přepočítala.
Jsem unavená. Přemýšlím o tom, jestli to bude bolet. Jestli policejní zpráva o mé smrti bude delší než ta o mých ukradených penězích. Jestli budou policajti taky tak neteční. Máma s tátou z toho budou samozřejmě totálně v prdeli… Mrzí mě, že jsem je zklamala. Měli mít ještě jedno dítě, aby na něj mohli být pyšní. Aby se o ně na stará kolena postaralo. Já to holt nezvládla. Ale už se nelituju, už ne. Lituju jenom je. Neviděla jsem je od té doby, co jim Radek ukradl z peněženky peníze a sebral jim truhličku se šperky. Peníze jsem jim poslala zpátky, památeční šperky skončily u nějakého překupníka. Nedokázala jsem jim vysvětlit, co se děje. Nerozuměli by tomu. Žijí jednoduchý černobílý život. Takový, jaký bych chtěla žít jednou já. Kdybych žít chtěla. Ale už nechci. Lituju i Radka. Na miminko se strašně těšil. Byl by to určitě ten nejlepší táta.
„Když to bude kluk, budu s ním chodit na ryby, a když holka, tak si budeme hrát klidně i s bárbínama,“ plánoval a v dětském pokojíčku namaloval na zeď parádního krtka. Malovat uměl skvěle, ale už ho to moc nebavilo. Tedy hlavně ho nebavilo kreslit pořád dokola portréty lidí na Karlově Mostě. Radši by ilustroval knížky, ale tím by se moc neuživil. Od turistů, kteří se toužili vidět na plátně a pověsit si doma svoji podobiznu, si přeci jen na nějaké peníze přišel. A ještě víc vydělal na firemních večírcích, kde kreslil karikatury podnapilých podnikatelů a jejich manželek. Samozřejmě, že se cítil nedoceněný a frustrovaný. Byl to přeci umělec s talentem. Ovšem bez ambicí a ostrých loktů. Jednu knížku ale ilustroval. Věnoval ji našemu miminku, které se nikdy nenarodilo. Pokud se to dá říct takhle. Protože porodit jsem ho musela, v pátém měsíci, ale už jsme věděli, že je mrtvé. Knížka měla být nejspíš jakási terapie. Ale nezabrala. Jeho bolest neotupil ani chlast. Ani to, že se vyspal s pražskou fiflenou. Nedokázal bojovat. Chlapi jsou slabí. Radši svoje naděje narval do blikající bedny.
„A co já? Myslíš, že mně to není líto?“ brečela jsem a tvářila se jako boží umučení.
„Když vidím kočárek, chce se mi blejt,“ vzlykala jsem. Neuměl na to nic říct. Vždycky jenom mlčel a odcházel pryč. Nikdy v životě jsme se nepohádali. A já tak potřebovala křičet. Vylejt si vztek. Jenže nebylo na koho. Nikdy mi k tomu nedal příležitost, vždycky zmizel. Neuměli jsme se opřít jeden o druhého. Táhnout společně břímě a věřit v lepší zítřky. Tak jsem začala spát se šéfem. Moje terapie byla jiná. Vyšukat si mozek z hlavy. Vytvořila jsem si vlastní svět. Bezstarostný. Plný sexu, vína a dobrých večeří v luxusních podnicích. Plný dobrodružství v utajených penzionech. Plný dárků, doteků a tajných telefonátů. Idylka trvala do té doby, než šéfova manželka otěhotněla. Ten nahoře je někdy pěknej sráč.
„Musím za námi udělat tlustou čáru,“ řekl mi šéf. Rozdělila nás pupeční šňůra. A já si všimla, že nám doma schází teplo. Teplo rodinného krbu i to, co nám odpojil ČEZ.
Projíždí druhý vlak. Ten třetí bude mým osudem. Pozoruju, jak se řítí a řve. Trhá mi to uši. V téhle stanici nestaví. Vedle mě sedí holka a čte si. Čte si román Láska. Z okýnka vagónu vlají vlasy. Jejich záře oslepila snad celé nádraží. Holka zvedla od knížky oči a pozoruje tu šťastnou, která visí půlkou těla z kupé a mává na svět. Čtenářka se usměje. Usměju se taky. Ještě jsou šťastný lidi na světě. Vytrhnu jí knížku z ruky a hodím ji pod vlak. Ať si chcípne. Láska. Ale já to ještě nebudu.